Klíčové body znalostí ocelových konstrukcí

1. Systémy ocelových konstrukcí mají komplexní výhody, jako je nízká hmotnost, snadná instalace, krátká doba výstavby, dobrý seismický výkon, rychlá návratnost investic a menší znečištění životního prostředí. Mají také dobrou plasticitu a houževnatost a dobrou odolnost proti nárazu.

2. Typy oceli jsou klasifikovány podle tloušťky: tenké plechy (tloušťka < 4 mm), střední plechy (4-}20 mm) a tlusté plechy (20-60 mm), s tloušťkou větší než 60 mm klasifikované jako extra silné. Ocelové pásy jsou zařazeny do kategorie ocelové plechy.

3. Jaký je rozdíl mezi běžnými šrouby a šrouby s vysokou{1}}pevností?
Běžné šrouby jsou obecně vyrobeny z běžné uhlíkové konstrukční oceli a nejsou tepelně -zpracovány. Šrouby s vysokou{2}}pevností jsou obecně vyrobeny z vysoce-kvalitní uhlíkové konstrukční oceli nebo legované konstrukční oceli a ke zlepšení jejich celkových mechanických vlastností vyžadují tepelné zpracování popouštěním. Vysokopevnostní šrouby jsou klasifikovány do tříd 8.8, 10.9 a 12.9.
Pokud jde o stupeň pevnosti: Vysokopevnostní šrouby běžně používají dva stupně pevnosti: 8,8S a 10,9S. Běžné šrouby mají obecně třídy 4.4, 4.8, 5.6 a 8.8.
Pokud jde o charakteristiky namáhání: Šrouby s vysokou{0}}pevností vyvíjejí předpětí a přenášejí vnější sílu prostřednictvím tření. Obyčejné šrouby přenášejí smykovou sílu prostřednictvím smykové odolnosti dříku šroubu a dosedacího tlaku stěny otvoru.

4. Klasifikace podle charakteristik napětí: třecí typ a typ ložiska
Třecí -vysoko{1}}pevnostní šrouby přenášejí vnější sílu na základě tření mezi připojenými součástmi. Když se smyková síla rovná třecí síle, jedná se o návrhové limitní zatížení třecího -typu vysoko{4}}pevnostního šroubového spoje. V tomto okamžiku nebudou připojené prvky vystaveny relativnímu prokluzu, dřík šroubu není vystaven smyku a stěna otvoru pro šroub není vystavena tlaku ložiska.
Ložiskové -typové vysokopevnostní-šrouby jsou podobné běžným šroubům. Smyková síla může převýšit třecí sílu. V tomto okamžiku dojde k relativnímu prokluzu mezi připojenými součástmi a dřík šroubu a stěna otvoru budou v kontaktu. Spojení závisí na tření a smyku a uložení dříku šroubu k přenosu síly.
Ložiskové -vysoce{1}}pevnostní šrouby mají větší deformaci a nejsou vhodné pro spoje v konstrukcích, které přímo nesou dynamická zatížení.

 

5. Typy svařovacích elektrod
Existuje zhruba tucet typů: elektrody z uhlíkové oceli, elektrody z nízko{0}}legované oceli, elektrody z molybdenu a chrómu-molybdenové žáruvzdorné-ocelové elektrody, nízkoteplotní ocelové elektrody, elektrody z nerezové oceli, navařovací elektrody, litinové elektrody, elektrody z niklu a slitin hliníku a slitiny hliníku a elektrody ze slitin hliníku a niklu, měděné elektrody speciální-elektrody.

6. Vady svarů:
(1) Neúplná penetrace: Lokalizovaný nedostatek fúze u kořene spoje (V nebo U drážka) nebo uprostřed (X drážka) základního kovu, kde tupé okraje nejsou zcela srostlé dohromady. Neúplný průvar snižuje mechanickou pevnost svarového spoje, vytváří místa koncentrace napětí v zářezech a koncích neúplného průvaru, což může snadno vést k praskání při zatížení svařovaného dílu.
(2) Nedostatek fúze: Lokalizované neúplné fúze mezi pevným kovem a přídavným kovem (mezi svarovou housenkou a základním kovem) nebo mezi přídavnými kovy (mezi svarovými housenkami nebo svarovými vrstvami při více-průchodovém svařování) nebo neúplné spojení mezi základními kovy během bodového svařování (odporové svařování). To je někdy doprovázeno vměstky strusky.
(3) Pórovitost: Během procesu tavného svařování plyny ze svarového kovu nebo plyny z vnějšku, které vstupují do roztavené lázně, neuniknou dříve, než se roztavený kov ochladí a ztuhne, což má za následek, že uvnitř nebo na povrchu svarového kovu zůstanou dutiny nebo póry. Podle tvaru je lze rozdělit na jednoduché póry, řetězové póry, husté póry (včetně voštinových pórů) atd. Zejména při obloukovém svařování, protože metalurgický proces je velmi krátký a roztavený kov rychle tuhne, plyny vznikající při metalurgickém procesu, plyny absorbované tekutým kovem, nebo plyny vznikající rozkladem při vysokých teplotách, vlhkosti v elektrodě i při vysoké vlhkosti mohou vést i ke svařování elektrodou. tvorba pórů, pokud tyto plyny nemají čas uniknout. Přestože pórovitost nezpůsobuje takovou koncentraci napětí jako jiné vady, ničí kompaktnost svarového kovu a zmenšuje efektivní plochu průřezu svaru, čímž se snižuje pevnost svaru.

7. Ne-destruktivní testování je zkušební metoda, která kontroluje povrch a vnitřní kvalitu kontrolovaného dílu bez poškození obrobku nebo surovin. Běžné ne-destruktivní metody testování:
Ultrazvukové testování: Tato metoda využívá schopnost ultrazvuku proniknout hluboko do kovových materiálů a odraz, ke kterému dochází na rozhraní, když prochází z jedné sekce do druhé, aby se zkontrolovaly vady dílů. Když ultrazvukový paprsek prochází z povrchu součásti přes sondu do kovu, odráží se, když se setká s defekty a spodním povrchem součásti, a vytváří pulzní křivky na obrazovce. Umístění a velikost defektů jsou určeny na základě těchto pulzních křivek.
Radiografické testování (X-paprsky, -paprsky): Tato metoda využívá záření k pronikání objektů k detekci vnitřních defektů.
Magnetic Particle Testing: Jedná se o testovací metodu používanou k detekci povrchových a blízkých{0}povrchových defektů feromagnetických materiálů. Když je obrobek magnetizován, pokud jsou na povrchu defekty, magnetický odpor na defektu se zvyšuje, což má za následek magnetický únik a vytváření místního magnetického pole. Magnetické částice pak ukazují tvar a umístění defektu a tím určují přítomnost defektu.

8. Postupy zpracování součástí: Příprava, rovnání, rozložení, řezání, ohýbání, vytváření otvorů, montáž, svařování, kontrola, odstraňování rzi, lakování.

9. Metody odstraňování rzi z kovového povrchu zahrnují: ruční ošetření, mechanické ošetření, chemické ošetření a ošetření plamenem.
(1) Manuální ošetření
Ruční ošetření používá hlavně nástroje, jako jsou lopaty, drátěné kartáče, brusný papír a zlomené listy pil na železo, přičemž se k odstranění rzi spoléhá na ruční kladivo, lopatu, škrábání, kartáčování a broušení. Jedná se o tradiční metodu odstraňování rzi, kterou používají malíři, a je to nejjednodušší metoda bez jakýchkoli environmentálních nebo konstrukčních omezení. Vzhledem ke své nízké účinnosti a účinnosti je však vhodný pouze pro odstraňování rzi v malém-rozsahu.
(2) Metoda mechanického odstraňování rzi
Mechanické odstraňování rzi používá k odstranění rzi především elektrické a pneumatické nářadí. Mezi běžně používané elektrické nástroje patří elektrické kartáče a elektrické brusné kotouče; pneumatické nářadí zahrnuje pneumatické kartáče. Elektrické a pneumatické kartáče využívají rotaci speciálně vyrobených kruhových drátěných kartáčů k odstranění rzi nebo vodního kamene prostřednictvím nárazu a tření. Tato metoda je zvláště účinná pro povrchovou rez, ale je obtížné odstranit hlubší rezavé skvrny. Elektrický brusný kotouč je v podstatě ruční bruska, kterou lze volně pohybovat v ruce. K odstranění rzi využívá vysokorychlostní-otáčky brusného kotouče a je poměrně účinný, zejména u hlubších míst rzi. Nabízí vysokou efektivitu práce a dobrou kvalitu konstrukce a snadno se používá, takže je ideálním nástrojem pro odstraňování rzi. Při provozu je však třeba dávat pozor, aby nedošlo k probroušení kovového povrchu.
(3) Metoda pískování a tryskání
Metody pískování a tryskání jsou stejné jako metody používané pro odstraňování starých nátěrových filmů v předchozí části.

(4) Metoda úpravy plamenem: Metoda úpravy plamenem využívá plynový svařovací hořák k ohřevu malých, hlubokých rezů, které je obtížné ručně odstranit. Vysoká teplota mění chemické složení oxidu železa (rez), čímž je dosaženo účelu odstranění rzi. Při použití této metody je třeba dbát na to, aby nedošlo k propálení povrchu kovu a aby nedocházelo k deformaci velkých ploch povrchu vlivem tepla.
(5) Metoda chemického ošetření
Metoda chemického ošetření je v podstatě kyselé moření pro odstranění rzi. Využívá kyselý roztok k chemické reakci s oxidy kovů (rzi) za vzniku solí, které se oddělují od kovového povrchu. Běžně používané kyselé roztoky zahrnují kyselinu sírovou, kyselinu chlorovodíkovou, kyselinu dusičnou a kyselinu fosforečnou. Během provozu se kyselý roztok nanáší na zrezivělou oblast kovu, což mu umožňuje pomalu reagovat s rzí. Po odstranění rzi je třeba povrch opláchnout čistou vodou, zneutralizovat slabým alkalickým roztokem, znovu opláchnout čistou vodou, vytřít do sucha a poté vysušit, aby se předešlo rychlému rezivění.
Kovový povrch -mořený kyselinou musí být zdrsněn nebo fosfátován, především kvůli zvýšení přilnavosti mezi kovovým povrchem a základním nátěrem. Při ředění koncentrované kyseliny sírové je třeba kyselinu sírovou za stálého míchání pomalu nalévat do vody v nádobě. Nikdy nedělejte opak, aby nedošlo k potřísnění kyseliny sírové a zranění.

10. Běžná zvedací zařízení: Portálový jeřáb, Věžový jeřáb, Pásový jeřáb, Autojeřáb, Kolový jeřáb, Sloupový jeřáb, Zvedák, Naviják, Kladkostroj, Mostový jeřáb.